monkey-trail

Ahoj :)
jak se máte?

Já mám za sebou polopracovní víkend, ale jak už mám zase stáledobrou náladu, tak děti zvládám úplně s přehledem, ne že by snad byly hodný, to se nebojte, ale beru to jinak, takže ani nemám pocit, že tady pracuju :) ale popořádku...

V sobotu jsem trávila čas s Pavlínou. Plán byl jasnej: v deset ji vyzvednu, pojedeme si koupit snídani, pak zajedeme na pláž, nasnídáme se, pokecáme si, půjčíme si kayak, projedeme se po jezeře a pak se uvidí :) ehm... ale jsou prostě dny, kdy nic nevychází, já jak jsem teď tak výjimečně vyrovnaná, tak mi to bylo celkem jedno a měla jsem z toho spíš srandu, ale Pav je dost smutná a tak ji to spíš unavilo...
už od té "snídaně" bylo všechno jinak, v italským supermarketu jsme se rozhodly, že místo snídaně si dáme rovnou oběd a prodavač nemá řekl nepravdivou cenu, což jsme zjistily až u pokladny a už jsme to neřešily... bylo to o dost dražší než mělo a pro Pav, která splácí zub za 1200 dolarů, to nebylo moc přijemný zjištění, navíc to jídlo bylo dost hnusný :)) taky jsem zjistila, že už nemůžu normálně jíst, protože na to nejsem vůbec zvyklá. To taky vysvětluje, proč se občas v noci budím bolestí žaludku. Musím si to hlídat nebo mě máte za chvilku zase na krku se zánětem žaludku... pak jsem přijely na pláž, kde se platí vstup, ale nikdo tam nebyl, tak jsem to prostě projela (jsem tady taková přidrzlejší, no :) když došlo na kayaky, tak jsme taky zjistily, že mi řekly špatnou cenu, ale to nebylo tak hrozný, jak to, že tady prostě nic nefunguje normálně, tak bylo i dost těžký najít někoho, u koho se ty kayaky půjčujou... když jsme uviděly ty kayaky a pan navíc v jakým stavu tam mají vesty, tak jsme se rozhodly, že na téhle "pláži" končíme a jedeme o dům dál. Takové vesty jste neviděli :D plesnivý nebo co :D a to si dát za krk, tak mi do večera odhňije hlava - fůůůůůj :D pak jsem se bála, že mě někdo bude kontrolovat u výjezdu, ale naštěstí nic, tak jsem to rychle projela a pláchly jsme... ještě jsme z toho měly srandu, jak nevydařený kayaky to byly, plus hnusný a drahý jídlo :D ale pozitivní je, že jsme ušetřily na parkovným :)

Pak mě hned napadl náhradní plán kam jet. Je to tam nádherný a když jsem to tam poprvé uviděla, tak jsem hned psala Pav, že pro ni mám překvapení, že jsem taky v tom bulšitu objevila fakt něco extra. Akorát jsme si koupily čerstvé zásoby v marketu a pak jsem teda ještě zastavila v Mahopacu ve snaze najít nějaké místečko u jejich jezera, protože ten den už jsem toho najela fakt hodně a nechci zbytečně projíždět benzín, ale marná snaha :D Mají tam taky ceduli, na které je cosi o ochraně přírodního fonu a no picnic a to jsem dostala záchvat smíchu, protože jsem si musela sundat brýle, abych se ještě jednou podívala na tu stoku, protože jsem nevěřila svým očím.... v Americe fakt umí udělat z každýho hovna něco extra :D Mahopac je dost hispánskej a někteří ti hispánci se na nás divně dívali... asi, že se tam smějeme jejich přírodní rezervaci, a tak jsem radši vyrazily na Lake Carmel - záruka krásného picnicu :) Pav byla taky nadšená, fakt krásný to tam kolem Lake Carmel je, ale na první problém jsme narazily už, když jsem marně hledala místečko na parkování - všude cedule - zákaz parkování, parkování pouze s povolením... kolem jezera vede krásná pěšinka jako stvořená na procházku... a co to nevidíme: Zákaz vstupu, pouze pro rezidenty Lake Carmel!!! to si dělají prdel??? nedělají... zaparkovala jsem teda opět nadrzo přímo u cedule "parkování pouze s povolením" :D a šly jsme si sednout na (hrozně komickou) lavku u jezera a co myslíte? všichni tam na nás divně hleděli... asi se tam všichni znají a my prostě nezapadáme a nejsme rezidentky... brzo jsme to vzdaly a jely pryč k dalšímu jezeru, kde jsme posledně potkaly úchylného rybáře, který nám neodbytně nabízel, jestli mu nechceme podržet červa... to jsme teda fakt nechtěly :D ale tentokrát to tam bylo teda o dost lepší (i když na nás všichni stejně čuměli :D) a Pav tam dostala geniální nápad, že tenhle nevydařenej den zakončíme v oblíbené italské restauraci, kam chodí ráda její snobská host family :D a co myslíte? vypadalo to tam (dle mého skromného názoru) jako v hodně nuzné hospodě, kam by u nás někdo leda tak zabloudil... zima jak sviňa (ještěže jsem si vzala sarong, do kterýho jsem se zabalila) a jídlo mě teda chutnalo, protože těstoviny jsem neměla hoooodně dlouho, ale Pavlína řekla tak naštvaně: No, to jídlo teda není nejlepší. Tobě to chutná? a to už jsem vybouchla smíchy a chlámaly jsme se spolu, jak to tady v tom Hudson Valley stojí za hovno :D pak jsme se rozhlídla kolem, s kým to tam vlastně sedíme a musely jsme se chlámat ještě víc, protože takovou sešlost podivínů jste neviděli - to garantuju! :D

Mimochodem, doporučuju oprášit mou fotku v rámečku... ztratila jsem totiž nabíječku na foťák, tak nový fotky asi dlouho nebudou.

Večer mi ale bylo hodně hrozně moc smutno, protože celá rodina tráví víkend společně na té chatě, o které tady pořád básním, a já jsem mimo... čekala jsem na někoho na netu, ale nikdo nikde... no, a tak mám pořád silnější pocit, že ztrácím víc a víc kontakt a jak tak přemýšlím, co dál... je to těžký rozhodování, těžší než třeba před měsícem... ale 28. narozeniny mám slavit v Berlíně, tak se asi vrátím.. ale já nemůžu slavit 28. narozeniny...možná, asi.. v ČR už budu oficiálně stará, ale co se mi líbí na USA, tak tady jsem např. na děti extrémně mladá :D tady se do 30 let kalí, pak se začne studovat a kolem 38 mají děti, pak aupairky, protože na ně nemají energii a nechcou se starat... tak to sice nechci, ale co nadělám... doufám, že moje hormonální bouře brzo pomine, je to náročný :D na děti mám ještě spoustu času, na děti mám ještě spoustu času... musím si to opakovat :D hlavně klid a žádný neuvážený akce :D

Dnešní pracovní neděle byla tragikomická :) ráno slyším hluk, podívám se na mobil - 6:38 (peklooooo), žádné nové zprávy (kdo by ti taky psal)... ignoruju celej svět, nevstanu před sedmou, nevstanu, i kdyby trakaře padaly! Za chvilku bušení na dveře, Lucas... Ívááá, potřebuju ti něco ukázat. Zařvu na něho, ať jde spát a neštve mě. Mám klid :) malé vítězství. Ale vstát prostě musím, pracuju... sotva si vyčistím zuby, Lucas už je u koupelny s batohem a nadšeně mi ukazuje, co si sbalil na dnešní bike trip (výlet na cyklostezku). Říkám mu: Je sedm ráno, jedeme po obědě... proč nejedeme hned? říkám: je sedm ráno!!! sbalil i jahody, vodu na umytí jahod a papírové utěrky na utření :D jsem zvědavá, jak se mu s tím vším pojede. Meghan není pozadu. Sbalila si: velkého plyšového medvěda, plyšového psa, plyšového motýla, stavebnici, nejnutnější šperky, "mobil s GPSkou" a kilo kiwi :D

Pořád se mě ptají, kdy už pojedeme... a jestli jsem na to nezapomněla... a že bysme tam na tom biketrailu mohli i posnídat - cha chá děti, to si počkáte :D Už v 7 Lucas zmiňuje, že chce tenisky, co jsou na půdě a jiný ne. Tenisky jsou na půdě z jednoho prostého důvodu - jsou mu malé a nemůže je už nosit. Nechce to pochopit. Říkám si, OK, bude se teď dívat na televizi a zapomene na to... ale ...o tři hodiny později: Lucas brečí a chce svoje tenisky, co jsou na půdě. Už se tomu fakt směju :) navíc jsem zjistila, že nemá cenu na něho zvyšovat hlas, taktika: ty můj chlapečku, copak tě trápí, pojď ke mě... je mnohem účinnější, i když málokdo na to má v těchto situacích nervy :D já naštěstí jo :D Lucas už nebrečí jenom se tváří ukřivděně. Říkám mu, ať zavolá tatínkovi a když ten mu to dovolí, tak mu ty boty donesu. S tím nesouhlasí, protože moc dobře ví, že daddy mu to nedovolí. Volám ninjovi. Lucas opět hystericky řve, že chce svoje tenisky a rozhodně nechce mluvit s ninjou. Ninja se omlouvá a omlouvá. O hodinu později: Lucas prosí a prosí, abych mu přinesla ty tenisky, že jiný tenisky nebude nosit. Smůla, tak to asi nemůže jet na biketrail. To je slz pro jedny tenisky. To je řevu. Rezignuju. Máme dohodu, že ty tenisky může chvilku nosit, ale pak se na biketrail přezuje do normálních. Uf. Aspoň chvilku je klid. Do odjezdu zbývá hodina. Připravím jim obědy... a jdu se podívat na net, jestli tam přece jenom někdo není. Ne, není... Zavírám dveře. A! OUHA! Zamkla jsme si tam klíče! Vydařenou sobotu následuje vydařená neděle!? Nestalo se mi to samozřejmě poprvé, ale dneska je to hodně špatný načasování. Náhradní klíč má ninja zamčenej v pokoji, takže vždycky čekám, až přijde domů... a to už bude na biketrail pozdě. Krucipísek!

Mám úplně strach říct opičkám, že se nikam nejede, protože mám klíče od auta zabouchnutý v pokoji. Píšu ninjovi, jestli neví, co s tím. Neodepisuje a neodepisuje. Tak jsem se Lucasovi zmínila, že klíče jsou v pokoji... zamčený! Popadá ho amok! jako správnej agent s teplou vodou je hned v pohotovosti a převrátí celej playroom vzhůru nohama a hledá náhradní klíč (kterej tam samozřejmě není). Meghan brečí, že nepojedeme na biketrail. Životní tragédie, těšily se na to hodně dlouho. Ninja píše zpátky: vím o jedné možnosti, ale teď nemůžu, zavolám zachvilku. OK. Je tady možnost. Super. Říkám opičkám, ať se začnou chystat a hlavně, ať se jdou vyčurat, než pojedeme. Ninja volá: musím to udělat tajně, aby to Lucas neviděl, a musím si vzít tajně z kuchyně velkej nůž. Opičky zrovna cosi důležitýho dělají, tak to není problém a plížím se s nožem nahoru a hrozně se tomu šeptem směju. Čekala jsem nějakou jednodušší možnost. Popsat dveře česky je docela oříšek, natož anglicky. Ninja vysvětluje a vysvětluje a vůbec nevím, co se mi snaží říct, pořád říká cosi, že tam není žádnej úhel :D já tam teda úhel mám :D ptám se, jestli to má vydávat nějaký zvuky a prej nemá, ale "moje" dveře záhadně praskají :D V tom za mnou s brekem běží Meghan, že krvácí (další skoro smrtelné zranění je tady), tak musím končit. Říkám si, že na to musím přijít... ale jako kriminální živel bych se neuživila. Zkouším to znova a hrooozně se potím :D Je tady šílený vedro a vlhkost. Potřebuju ručník a druhej nůž! To je nápad :D jedním nožem udělám škvírku a druhým zamáčknu západku!!! Juchůůůů! takovou radost jsem hooodně dlouho neměla! Dokázala jsem to! Posílám opičky, ať se chystají a volám Pavlíně, že za chvilku vyjíždíme... a jdu do sprchy... to je radosti :) já jsem tak šikovná :)

Chystat dětičky někam na výlet mě hrozně baví. To balení a skládání kufru :)) pěkně narovnat kola, helmy, chrániče, zásoby pití, svačiny, batohy a tradá na výlet. Výjezd jsem měla naplánovanej na 13:00 a jsme připraveni 12:55... něco je špatně :) kontroluju zběžně, co jsem tak mohla přehlídnout a!... mám to! Lucas mám boty z půdy! To je podvodník! Posílám ho přezout :D a ani neprotestuje, naopak se směje. Pěknej pokus chlapečku!

Abych upřesnila ty kola: Meghan má velice starou tříkolku, má sice i normální nový kolo, ale na tom nechce jezdit. Podle mých předpokladů, ji přestalo brzo bavit ježdění a brzo se unavila, tak už nechtěla šlapat, ale chtěla jenom se mnou jít a mě zase nebavilo vést tu piditříkolku vedle sebe, tak jsem ji schovala do křoví a Pavlína se mě ptala, jestli se nebojím ji tam nechat. Ten dotaz jsem nejdřív moc nechápala, kdo by chtěl takovou strašlivou rezavou tříkolku a ona prej, že by to někdo mohl brát jako starožitnost :D a má pravdu, asi mohl :D Lucas vyrazil na svém novém kole s novou helmou, ale z toho kola je teď taky tříkolka, protože co já si pamatuju, tak jsem ty pomocný kolečka měla tak jako našikmo, abych se musela snažit vyvažovat, ale Lucas ne, má prostě regulérní tříkolku taky. Jezdí na ní jako šílenej, ale hlavně, že ho to baví...

Po hodině to Pav, která tam se mnou byla jenom jako doprovod ve svým volnu, vzdala, protože jí to hrozně připomínalo ty její nevychovaný a hyperaktivní děti, a musela si od toho jet odpočinout, a prej nechápe, jak já můžu být tak nad věcí, že to taky musí zkusit :D musím, musím, naučila jsem se to tady, protože jinak mě to vyčerpává :)

Když to zhodnotím, tak zatím mi tenhle pobyt hodně moc dal. Život s rodinou (jakoukoliv, i vlastní :D) je hodně náročnej... Musela jsem se tady toho tolik naučit, v jiné kultuře a jiné řeči, řešit nepříjemný situace a bojovat za svoje práva a všechno jsem zatím zvládla a doufám, že můžu říct, že dobře. A navíc sama, bez pomoci. Yop, jsem na sebe hrdá :)

A dovolte mi, abych vám na závěr oznámila, že dne 31. 7. 2011 v 10.00 skočím z letadla s chlapem (snad) na zádech a s padákem. Je možný, že to taky bude moje poslední zkušenost v životě :D tak neváhejte a ještě si mě užijte, třeba už nemáme moc času :)

tak carpe deim, mám vás ráda... a máte můj obdiv, jestli jste to dočetli až sem :D



ps: za video chcou 100 dolarů... to je tolik peněz, moc se mi to dávat nechce, ale bude mě asi mrzet, když z toho nebudu mít žádný fotky ... musím to promyslet.. nabíječko, kde jseš?