NYC a 1. sraz aupairek

Ahoj... no tak dneska je to přesně měsíc, co jsem v USA. To znamená 4 z 8. A co to znamená? Už jsem čtyři týdny ve Státech a po osmi týdnech přijede údajně zlom... so I am waiting and killing time. Na srazu aupairek jsme probraly ledaco a shodly jsme se, že tady můžeme kamarádit jenom mezi s sebou, protože Američani rozhodně nejsou přátelští! Ó, jak mi chybí Indonésie! a abyste měli kompletní informace, já nemám v okolí žádnou aupairku... tady potkám maximálně mývala nebo srnce - s oběma už jsem měla tu čest :) ale nevadí, máme víkendy.

Minulou sobotu jsem měla v plánu NYC, vůbec se mi tam nechtělo, protože mělo být hnusně... a jako to tak už většinou bývá, vzbudím se, odtáhnu stínidlo a - je hnusně. Nicméně neprší, tak vyrážím na cestu. Hned po ránu mám dva geniální nápady (ale to ještě netuším, jak geniální jsou): 1. musím natankovat a za 2. musím zaparkovat co nejblíž nádraží

Automat na lístky nebere stodolarovky, to se mi vůbec nelíbí... ale protože vypadám, že mám problém, dá se se mnou do řeči paní, které budu říkat old lady. Nakonec jsem si nekoupila 10-trip ticket, ale jenom round trip a old lady už se mě nezbavila, pěkně jsem si ji zaháčkovala a nepustila ji. Aby ne, po dlouhé době jsem mluvila s homo sapiens sapiens starším než 6 let! Pro mě skoro neznámý druh. V zápětí jsem se i dovtípala, čím to je, že je paní přátelská - nebyla totiž Američanka, i když v USA žije od 10 let, narodila se v Estonsku! Cestou na nádraží jsem si nadávala, že jsem zapomněla mapu, průvodce, knížku, a dokonce i iPod - ale díky této milé old lady jsem měla o zábavu postaráno :) Ve stanici Grand Central jsme se rozloučily a už se nikdy neuvidíme. Tyhle setkání mám ráda a díky za ně.

Na Grand Central na mě čekala moje spolubydlící Josy! To bylo panečku vítání :) vzala s sebou ještě další dvě aupairky (protože tam, kde ona bydlí je asi 60 aupair) - Miru z Ukrajiny (ta byla bezvadná a celou dobu jsem si myslela, že je Švédka) a debilní Emmu ze Švédska (o které jsem si celou dobu myslela, že je Ukrajinka).

Neprší. Ale víme, že to je otázka minut, než začne.
Jdeme na Times Square a fotíme se, fotíme se a zase se fotíme!

Josy a já

Prší. Je zima. Fouká vítr. Tímto se z poznávacího výletu stává nákupní opruz-výlet.

M&M´s World - tolik lentilek jste ještě neviděli!

Na dementku Emmu čekáme 50 minut a pak kvůli ní čekáme dalších 40 minut v line-upu do Hard Rock Café - sice to má na americký poměry aspoň nějakou atmosféru, ale celou dobu mám pocit, že jím v muzeu.

bar se mi ale líbil moc

jídlo za 23 dolarů! :-/ ó, jak mi chybí Indonésie

Po menším konfliktu s Emmou (která údajně studuje matematiku a informatiku, ale neumí vypočítat 20 % - ani s pomocí kalkulačky!!!) jdeme na vlak.

Prší, mám mokro v botách, fouká, je mi hrozná zima, a všechno je kluzký, mokrý, špinavý a starý - ale I ♥ NY! Láska na první pohled to nebyla, ale po třech týdnech v lese, už jsem mu přišla na chuť :)

Šupky dupky na vlak a už si to fičím Harlemskou linkou zpátky do lesa. Prší jak sviňa... dalo by se i napsat chčije a chčije a chčije, ale já už nemluvím sprostě :( (a jak mi to chybí, v angličtině to není ono) a první ranní nápad, kterej jsem ocenila - běžím v lijáku jako o život a nemám to k autu daleko! Jupíí. A druhej ranní nápad - tankování... se taky vyplatil, protože teď bych to řešit nechtěla... Startuju, zapínám světla.. no nic moc, zapnu rovnou dálkový (tímto se omlouvám, všem které jsem oslňovala, ale nešlo to jinak) a vyjíždím domů.

První problém - po tmě vypadá všechno tak jinak... je to jasný - doleva, rovně, na křižovatce doprava a najedu na dálnici (east nebo west? babo raď)... no tak se pomalu rozhoduju jestli East nebo West a najednou je přede mnou další světelná křižovatka (přísahám, že ta tady předtím nebyla)... než jsem si stihla rozmyslet, jestli doprava nebo doleva, jedu pro jistotu rovně, i když jediná jistota je to, že rovně to teda určitě není. No, otáčím se... a rozhoduju se pro North - a je to dobře :) Fouká jak sviňa, stěrače nestíhají, vyhlížím zvěř. Sjezd z dálnice naštěstí nejde minout a pak už směr NY a jsem "skoro doma", tedy v lese... pěkně rozbitá silnice a nějak nám to tady klouže. Takhle soustředěná jsem snad nikdy nebyla a asi za odměnu mi pod kola vbíhá liška! Řvu a nadávám... naštěstí (na rozdíl od veverky, která měla hodně namále) byla rychlá. Daddy mi nechal svítit, ten je hodnej, jinak bych odbočku k domu asi netrefila.
Sláva nazdar výletu, jsem doma i se svýma krásnýma novým botičkama a rýmou :)


V neděli jsem měla jet na sraz aupairek a S T R A Š N Ě jsem nechtěla nikoho vidět, rozhodně ne bandu nových lidí a nechtěla jsem nikam jezdit, leč musela jsem, protože se Renee zdá, že jsem nějaká smutná (jak na to proboha přišla?)... takže po sobotní hororové cestě domů, mě čeká nejdelší samostatná jízda a ještě k tomu do města, kde budu muset hledat restauraci a cestou platit mýto - z toho mám hrůzu, určitě najedu do blbé fronty, cítím to v kostech... ale co bylo pozitivní? Počasí - bylo nádherně... chtěla jsem udělat tolik fotek Hudson Valley, ale bohužel pořád neumím fotit a řídit, takže nemám fotku žádnou.

Cesta nebyla bez problémů... podařilo se mi pěkně naštvat policajta na dálnici a už jsem se bála, že jsem mrtvej homolka a pořád jsem sledovala zpětný zrcátko, kdy mě dostihne, naštěstí nic nebylo, ale strach jsem měla pořádnej. Další překvapení bylo, že jsem projela most a nezaplatila jsem mýto! Něco je špatně???

Na srazu jsem zjistila, že:
- žádná jsme se sešly jen čtyři (Saya-Japonsko, Milena-Makedonie, Renee a já), to bylo fajn
- jsem aupairka, která to měla na sraz nejdál
- jsem aupairka, co nejvíc řídí
- jsem aupairka, která jako jediná nemá poblíž jinou aupairku
- by se mnou Milena chtěla jet do New Orleans (trochu pozdě)
- by se mnou Milena chtěla jet do Bostonu (tento víkend)
- Makedonie si opět našla cestu do mýho života!
- Asiati jsou nejmilejší
- je poblíž vojenská základna a klub, kde to žije ;-)
- hodně holek má military family
- Sayina rodina se stěhuje do Japonska, ona s nima, ale nemůže, Markétina do Kansasu a host rodiče od Chloe jsou převeleni do Iráku a o jejich miminko se bude starat babička (nevypadá to, že by se Američani chystali stahovat svoje jednotky...)
- co se týká Taconic Hwy, nejsem paranoidní, když mě tam pokaždé mrazí v zádech. Renee říkala, že tam občas musí jet a že to je šílenej a nebezpečnej úsek - úzká silnice, skály, svodila hned na čáře... a když jsem jí řekla, že tam jezdím 2x až 4x denně, tak to jste měli vidět její výraz :)
- jsem na dálnici neudělala nic nezákonnýho - uf, a že
- mýto se platí až na zpáteční cestě, takže to mě teprve čekalo, ale zvládla jsem to i po tmě.

P R Š Í! zase... je tma a čeká mě dlouhá cesta domů. Nakonec to bylo docela příjemné setkání a byla jsem ráda, že jsem tam šla, teda jela.

Tento týden jsou jarní prázdniny, tak je veselo... v NYC začal Tribeca Film Festival a už jsem měla skoro koupený lístky, ale pak mě tak naštvali, že jsem se na to vykašla a radši jsem vzala do kina opičky. Doufám, že sedíte.. teď se radši něčeho přidržte a zhluboka nadechněte - byly v kině poprvé v životě!