okies

Ptáte se, jak to dneska dopadlo? určitě jste mi všichni drželi palce, co? :)

Ale - ooops, I did it again! :))

FAKT! ne v takové míře a netlačil mě čas, ale zase jsem najela, tak jak jsem byla přesvědčená, že je to správně a zjistila jsem, že včera jsem žádnej exit neminula z jednoho prostého důvodu - žádnej tam totiž není! Prostě vždycky jedu na sever místo na jih... tak jsem to velmi elegantně (mám natrénováno) hned u Carmelu otočila, a pak už šlo všechno jako po másle :) a počítala jsem to a je to asi 30 mil (bez zajížděk), tj. 48 km - jeden směr, takže kolem stovky tam a zpátky. Dneska jsem to jela dvakrát, když chci jet někam nepracovně, a to je nutnost, tak jsou to další a další míle, takže tady najezdím za ten rok hodně.

No, a tohle je ta nejjednodušší cesta, prej jsou ještě další dvě :) takže se mám ještě hodně co učit.. ale díky té ranní zajížďce jsem objevila vchod do národního parku, všechno zlý je pro něco dobrý :)

A co na to host daddy? Ten se mi ještě omlouval, že mě tom nechal, že je to pro mě všechno nový a že jsme to měli projet víckrát a chválil mě, že jsem to zvládla skvěle a že řídím výborně. Taky mě podporuje v tom, abych co nejvíc jezdila všude možně, i ve volným čase a poznala to tady. Oni jsou prostě jiní a i ty vzdálenosti vnímají jinak. Takže až se vrátím, tak budu Olomouc považovat za předměstí Brna :)

A příště se můžete těšit na vyprávění, jak jsme v pondělí (to byl můj první pracovní den) s Meg zvládly kontrolu u lékaře. A už jsem zjistila, co je to za divný zvuky, který mě občas ráno budí... ale o tom zase jindy ;-)

A děkuju za komentáře, polepšili jste se :)

driving in USA II

Předem upozorňuji, že tento článek by neměli číst mí rodiče - zejména tatínek :)

Dneska jsem měla hodně hodně psycho den, stalo se to, čeho jsem se nejvíc bála - ztratila jsem se!

Ale od začátku... ráno jsem sice nemusela vstávat a mohla jsem začít pracovat až od tří odpoledne, ale chtěla jsem si cvičně projet trasu do školky, která má snad 100 km!!!!! A tak jsem si přivstala a jela jsem s host daddym a Meg do školky, samozřejmě jsem řídila, jinak by to moc nemělo smysl :) a všechno bylo v pohodě, v klídku... tady odbočím do prava, jedu dlouho na větší cestu, pak odbočím doleva, jedu dlouho a dlouho, pak před mostem odbočím znova doleva a jedu dlouho a dlouho a ještě dýl, dojedu ke kolu (to je taková "historická" potvora u silnice), odbočím doleva a jedu podél jezera (je to moc pěkná trasa kolem několika jezer), u cedule odbočím doprava a jedu dloooooouho a dlooooho a (ještě vás to baví číst?) - jupííí - konečně jsem na dálnici! po ní jedu nějakou chvíli a exit něco Pond, pak stopka, na které jedu rovně a na světelné doprava a pak posledních pár mil a jsem ve školce. Jak prosté! :) ale ne pro mě!

Když jsem se pak vrátila domů, tak jsem měla asi 4 hodiny volno, než jsem ji měla jet poprvé sama vyzvednout, tak jsem si přečetla maily (děkuju vám všem, co mi píšete, moc mi to pomáhá) a vydala jsem se na nakoupit jídlo, protože jsem se dneska poprvé chystala vařit, pak se zastavila ve Starbucks (ten je tady levnější než u nás - aspoň něco), trochu jsem experimentovala (už mi otrnulo) a poznávala nové cesty a koukám, že by to chtělo natankovat, takže jsem podruhé tankovala a až na jeden detail už to bylo v pohodě a vrátila se domů a ještě mi zbyla chvilka. Takovej fajn den, sluníčko svítí, barák prázdnej, sedla jsem si na verandu a opalovala se - a pak to začlo!!!

Sedám do auta. Pásy. Svítit se tady nemusí, ale je zajímavý, že tady si na to vždycky vzpomenu a doma mě to nenapadne :) Otáčím klíčkem v zapalování. A... NIC! Zkouším to znova. Nic. Nic. A zase nic. Bezva. Co dělat? Utíkám - jak jinak než - pro slovník, abych si přeložila, co mi to píše :)) Moc jsem z toho nepochopila. Zkouším to pro jistotu znova. A zase nic. Volám host daddymu. Neví, čím to může být. Nikdy předtím se to nestalo. Jede z práce domů, aby se na to podíval. Bezva. Zkouším to znova. Tentokrát jsem dala N a jede to! Super. Volám host daddymu, že už je to ó ká. Jo, jsem šikovná, já vím :))

Vyrážím. I přes tyto peripetie s předstihem. Asi jsem měla tušení! První odbočka. Hlavní cesta. Tady je speed limit asi 50. Zúženej most. Skály. Svodidla - z těch jsem vždycky nervózní. Most odbočím doleva. Jedu, jedu. Kolo. Odbočím doleva. Jezero. Mám ještě 40 minut, asi tam budu brzo. Nevadí, chvilku počkám, říkám si. Sjedu z cesty. Jedu do kopce. (tady je to samej kopec, serpentýna a spousta zatáček, takže usnoutí za volantem nehrozí.. a vůbec myslela jsem si, že tady mají o dooost širší cesty - ale NEMAJÍ)... jedu, jedu. A? Dálnice - jedu směr North... jedu, jedu a najednou to nepoznávám... byla jsem tady někdy?

Míjím dost podezřelej exit... ne, tady jsem nikdy nebyla... jak se sakra mám dostat přes ty svodila do opačnýho směru? škoda, že to auto neumí skákat. Další exit! Míjím ho!!! FAKT! Jedu, jedu, zoufám si. Musím sjet. Musím sjet. Exit nikde. Dlouho, dlouho nic. Konečně jeden přede mnou. Uf! Ale kam dál? Já idiot!!! Najela jsem zpátky (FAKT! já jsem případ!). Sprostý slova začínají lítat jedno za druhým. Mám asi dvacet minut. Zpátky to samozřejmě nejde :( Díra mezi svodidlama... To se nesmí. Jedu, jedu, žádnej exit v dohledu... ani za další zatáčkou. Zoufalství. Ááááá, vidím exit. Super! Snad to zase nepo... Musím se rozhodout, kam pokračovat (stojí za mnou auto, tak jsem nervní). Super!!! Jedu zpátky (asi nemusím zdůrazňovat, že rychlostní limity pro mě přestávají platit, protože čas LETÍ a mám zpoždění jak sviňa a nestihnu se vrátit dřív, než přijede školní autobus!)

Jedu. Kterej exit to měl být? Třeba tenhle? Sjedu... Ne. Tady to nepoznávám :( Zpátky na dálnici! Jo. Konečně vidím něco Pond. Super. Sjíždím. Mám asi 3 minuty. V manuálu je "na stopce rovně" No. Ale teď jsem přijela z jinýho směru, tak kam mám jako jet? Zkouším první odbočku. Jedu, jedu. Ne, tady jsem nikdy nebyla. Otáčím se. Vracím se. Další směr. Taky špatně :( Otáčím to. Tak teď jedině doleva. Nééééé, tady jsem 100% nikdy nebyla. Chci se otočit, nikdo mě nechce pustit. Už nejsou další možnosti. Nestíhám. Chce se mi brečet. Jdu se zeptat na benzinku, jestli neví, kde je tady školka. Jméno? Pf, nevím. Oni taky neví. Až jedna holčička! Joooo, venku jsou zvířata. To je přesně ona. Snad. Tak na stopce rovně a pak na světelné doprava! Jak prosté :) Mám 20 minut zpoždění. Učitelka mi říká, že mám zpoždění. Fakt? :) Ještě, že mi to řekla, jinak bych si nevšimla! S Meg doslova utíkáme zpátky k autu. Teď nesmím udělat chybu!

U kostela doleva. Stopka rovně. Dálnice. Speed limity? Na to nemám čas, jindy. Jedu, jedu a jedu. Jako Fittipaldi po ideální stopě :)) Poslední odbočku jsem zas minula. Zase. Ale jenom o pár metrů. Všimla jsem si toho hned, protože se mi to stalo už ráno. Mají tady tak blbý značení (FAKT, musím to vyfotit). Otáčím se - na to už jsem po dnešku odborník...

No, autobus jsem nestihla o pár minut. Luca vzala sousedka a jezdili kolečka kolem bloku, dokud nedojedu, jinak bych pro něho musela jet do školy, ale to už by mi bylo asi jedno, těch několik dalších mil. Jeho škola je totiž mnohem blíž než školka.

Za poslední týden jsem toho najezdila víc než za celej život a baví mě to, hlavně když vím, kudy mám jet :) Tuhle cestu ale nikdy nezapomenu! Vím, říká se - Nikdy neříkej nikdy! O:)

Jdu spát a ráno zase vyrážím, nejdřív hodím Luca na zastávku a pak směr školka, tak mi držte palce ;-)

dobrou noc děti



bonus pro ty, co to dočetli až sem :)) Enjoy and drive safely!

driving in USA

Už se chystám spát, protože mě zítra čeká první pracovní den, ale řekla jsem si, že vám nejdřív ještě něco napíšu :) to máte určitě radost...

Tak, jestli se mi tady něco fakt líbí, tak je to řízení!

Řídím opatrně, nebojte... a užívám si to. Dostala jsem auto Jeep Grand Cherokee a věčně-plnou-nádrž (děkuju, děkuju), tak jsem toho dneska využila a vyrazila jsem na výlet do nejbližšího nákupáku, protože si potřebuju koupit spoustu věcí, jak jistě chápete :)) a tak jsem vyrazila do Danbury v Connecticutu. Znamená to vyjet odtud na hlavní, pak na něco jako státní a pak na dálnici. Tady se stejně pořád jezdí po dálnici. Už jsem se začala orientovat v tom značení, tak jsem ani nepotřebovala GPSku. Všude jsou tady stopky, aby bylo jasný, kdo má přednost, ale co mě pořád znervózňuje je to, že když se najíždí na dálnici, tak tam prostě není ani žádná značka, že bych měla dávat přednost autům na dálnici... asi mě musí pustit oni? nevím, jsem z toho vždycky trochu nesvá, ale funguje to...

Stejnej nápad mělo hoooodně dalších lidí, takže skoro nebylo kde zaparkovat a tolik lidí a aut jsem v životě neviděla.

První jsem našla knihkupectví... host daddy mě ještě moc nezná a dostala jsem nějaký peníze na knížky a prej si knížek můžu koupit kolik chci! Bezva! strávila jsem tam snad dvě hodiny, protože jsem nerozhodná, to není nic novýho, a taky proto, že nevím, jak bych to pak odvezla, takže jsem se ovládla a koupila si jenom tři kousky O:) a radši si udělám průkazku do knihovny.

Pak jsem přejela do další části (všechno je tady hrozně daleko od sebe), kdy byly hadry a kosmetika a to bylo taky na dlouho, co vám budu povídat :)) oblečení a elektronika jsou tady o dost levnější než v ČR, ale jídlo mi přijde pořád nehorázně drahý. Holky na školení mi doporučily obchod 21 Forever, ten je super a pak jsem si udělala radost v Sephoře..Benefit má tak krásný obaly... :)

a co v ČR taky nemáme - napojování na dálnici zleva. Nevím, jestli někdo tuší, o čem mluvím.. prostě, že vás na napojovací pruh navede přímo do levýho pruhu a po pravé straně máte další dva pruhy plný aut... měla jsem divnej pocit, protože jsem zvyklá jezdit jenom v pravým, ale postupně jsem se tam "probojovala". V autě poslouchám svá nová CD Mastering the American Accent a co to nevidím - skoro prázdná nádrž (no, prázdná... je tam míň než půlka)

takže bojovej úkol, z kterýho jsem měla hrůzu, ale nešlo se mu vyhnout... občas se prostě musí natankovat :( ještě teď mám spocený dlaně... takže dneska jsem poprvé sama tankovala:

krok 1 - dojet na benzinku (to se mi podařilo)
krok 2 - zaparkovat tak, aby ta hadice dosáhla k nádrži (to se mi nepodařilo)
krok 3 - přeparkovat (to se mi podařilo)
krok 4 - kreditka (tu jsem tam dala před přeparkováním, takže jsem trnula, aby mi ji to třeba nesežralo :))
krok 5 - otevřít nádrž (to se mi podařilo)
krok 6 - tankovat? (nene, někde je chyba)
krok 7 - znova kreditka, sleduju instrukce... (asi se mi to daří)
krok 8 - tankovat? (ne, zase něco špatně)
krok 9 - chci účet? jo, ale ještě jsem nic nenatankovala!!! (panika) :))
krok 10 - klid, já na to přijdu
krok 11 - píše to, že si mám vybrat, co chci tankovat a něco zvednout (co asi celou dobu dělám?)
Huráááá! teče to - za 3O dolarů... to by mohlo stačit
krok 12 - vrátit hadici do stojanu (samozřejmě, že jsem to tam pokapala - oopsy)
krok 13 - vzít si kreditku a účet (uf, je na 30 dolarů, neplatila jsem i za toho přede mnou)
krok 14 - co takhle zavřít nádrž?
krok 15 - rychle pryč než to tady bouchne :D

dobrou noc :)

host family

Ahoj, ahoj!

tak už jsem u rodinky. Kdo se bál, že se tady vdám, tak už se bát nemusí, protože to opravdu nehrozí :)) teda aspoň ne za tohoto pána! Děti jsou ale úžasný, stejně pěkný jako na fotkách a i když jsou trochu divočejší, tak nejsou rozmazlený. Hned si mě oblíbily, pomáhaly mi vybalovat, malá mi chtěla půjčit svoje pidi ramínka na šaty :) a chtěly se mnou dokonce i spát. Jejich daddy se smál, že je použitý zboží a že už ho nepotřebujou :D

tohle mi dneska Luc nakreslil! so sweet :)




Na uvítanou mi upekli steak - asi z půlky krávy - fakt :)) a dneska jsme byli v obou školách a nakupovat. Mám novej mobil (hroznej, mají tady hroznej výběr, tak jsem se nemohla rozhodnout, znáte mě, ale budiž) a mám 700 volných minut na měsíc, to se mám, co? zatím ale nevím, komu budu volat... jo a v tom obchodě mi jedna paní pochválila conversky! wow! pak mi koupili kytky do pokoje a další věci, co jsem chtěla, jsem ráda, že si ho můžu zařídit sama.

Jinak jsem taky dostala kreditní kartu, kterou můžu platit cokoliv pro děti a pro sebe! (to je výzva :)) a Luc má bezlepkovou dietu, takže kupujou hodně bio věcí, to je fajn - ale ty ceny! kdybych si tady měla platit jídlo, tak snad nebudu jíst.. no, třeba je to jenom první dojem, příští týden to prověřím! a tady jsem objevila studio jógy a jedna hodina tam stojí 18 dolarů! cca 300 Kč, ale možná tam chodit budu - protože - čeho se tady nejvíc bojím je nuda! NUDA! není to zrovna nejrušnější oblast, ale uklidňuju se tím, že si jednou za měsíc zajedu do NYC, klidně i na noc a už jsem v kontaktu s jednou další aupairkou (z ČR!), která bydlí 3 míle odtud a jednou za měsíc mají být ty srazy aupairek, tak snad to bude utíkat.

Dneska jsem poprvé řídila a hned skoro celej den! ve městě, na dálnici, taky jsem několikrát parkovala a třešnička na dortu - zacouvala jsem od příjezdové cesty až ke garáži, sice trochu po trávě, ale kdo by to byl do mě řekl, že, tati? :)) Jsem opatrná, neboj :)
s automatem je to fakt hračka, akorát ten můj orientační smysl - ehm ehm... ale budu mít GPS od pondělí, snad mě spasí :)) a ještě jednu dobrou zprávu mám - auto můžu používat i ve volným čase (tady to fakt jinak nejde!) a nemusím si platit benzín, prej to nemám řešit! I like! :)

Jo, a fakt chodí doma v botech!!!! pomoooc! to je strašný! musím je to odnaučit!

Co by vás ještě zajímalo? Jak se máte? prosím, napište mi taky nějakej komentář, jinak mám pocit, že to nikdo nečte a dělám to zbytečně :(

Aupair Academy

Mám za sebou druhej den školení, několikrát jsem se přistihla, že spím... moc velká zábava to nebyla, snažili se nás všemožně zapojit. Ale probrala jsem si, až když po mě chtěli aplikovat adrenalin člověku :)) to bylo celkem zábavný a pak taky trénink první pomoci na figurínách miminek a dětí.. dostaly chudáčci zabrat :)
Moc je nechci pomlouvat, dělají svou práci, ale prostě to bylo takový to americký fake nadšení :)

A jak to tady asi tak vypadá? Bydlíme v hotelu v pokojích po třech, ale já a Josephine (ze Švédska) jsme byly do teď dvě, protože naše třetí spolubydlící Tijana (ze Srbska) se někam zatoulala a přistěhovala se až dneska. (a hrozně špatně se mi tady píše, protože si se mnou chce pořád někdo povídat)

Ráno je snídaně (na tu si nemůžu stěžovat) v osm začíná školení v lobby hotelu, kde je asi 10 kulatých stolů a u každýho asi 10 aupairek. Ano, je nás tady hodně, ale hrozně mě baví poznávat jiné kultury. Složení je asi takový: Brazílie (10 a víc), JAR (7), Kolumbie (6), pak Francie, Argentina, Novy Zeland, Dánsko, Čína, Srbsko, Thajsko, Německo, Španělsko, Estonsko, Japonsko, ČR, Rakousko, Mexiko, Švédsko, Itálie, Turecko, Bosna a Hercegovina a Makedonie. A dva aupairáci - Francouz a Argentinec. Takže hodně zajímavé složení.

Zatím jsem se kromě Češek skamarádila s Japonkama (já pro ty Asiaty mám prostě slabost :)), se Švédkou bydlím, pak byla moc fajn Turkyně, Makedonka a holky z JARu. Brazilky jsou dost soutěživý, ale většinou je to člověk od člověka no... zítra už se rozjedeme, ale naše NY skupinka asi zůstane v kontaktu a budeme se navštěvovat :) doufám... dostala jsem i spoustu pozvání na návštěvu po programu, asi mi bude chvilku trvat než všechny objedu :) asi za chvilku začnu mluvit jako American girl, jak jsem hrozně vděčná, že jsem potkala tyto skvělé lidi a jak je to úžasný :)) ale jo, něco na tom bude

Jinak si pořád připadám jako na výletě a nepřipouštím si, že tady budu tak dlouho, ani nemám pocit, že jsem v Americe.. je to zvláštní. Včera jsem byla poprvé v NYC a bylo to organizačně nevydařený, ale jinak NYC večer byl tak trochu mimo realitu, všechno obrovský, osvětlený, pohybující se.. těším se, že se tam brzo podívám sama a v klidu..

Zítra je den D - setkání s rodinou - a nastane mi realita všechních dnů... ale těším se, až konečně vybalím a zabydlím se a až budu mít trochu klidu,tady se fakt psát nedá.

see you soon

a jako bonus - já a pravej americkej hot dog na Times Square ;-)

Newark, NJ

Hello, hello, už si hovím v mega posteli v Hiltonu!
čekala jsem, že to tady nebude tak pěkný (v hotelu) a tak jsem moooc příjemně překvapená, z té postele se mi už nechce vylízat, ale hlad je sviňa :)

v Praze se ke mně přidaly další dvě aupairky, nejdřív jsem z nich byla na mrtvici, ale když jsem zjistila, jak jsou z toho všeho vyjukaný, tak mi jich bylo líto. Lenka je ze všeho nadšená, Lucka je dost smutná. Je mi jí líto.. ale co mě překvapilo, bylo to, že i když obě byly skoro rok v Anglii, že moc neumí anglicky a rodiny si hledaly asi půl roku. Drží se mě jako klíšťátka, ale teď nás rozdělily, tak z toho byly celkem smutný :(

Jídlo v letadle bylo opravdu americké, jestli tady budu muset takhle jíst rok, tak nevím nevím, asi začnu vařit :)) bageta s chipsama a podobně.

Na pokoji jsem s Josefinou ze Švédska, moc milá a pěkná blondýnka, a zítra budeme v jednom týmu. Pak taky zůstává v NY, tak se budeme určitě vídat na srazech. A čekáme na třetí spolubydlící. Je tady všechno: obrovská televize, mramorová koupelna, fén.. a budíček v 6 (ten bojkotuju) a v 8 začíná školení.

A první dojmy z Ameriky? ehm... snad to bude jenom lepší. zatím jsme v Newarku na tom školení a jediný co jsem viděla bylo letiště, překladiště a průmyslová čtvrť a je tady hrozně šedo, zima a prší. Zato imigrační bylo úplně v klidu, ale úplně, to mě taky překvapilo.

Teď jdu na večeři, zatím pa

all my bags are packed, I´m ready to go...

doufám, že se toho bude dít tolik, že nebudu mít čas myslet na to, jak mi chybíte... a když mi přecejenom bude smutno, tak si pustím Mirando od Ratatat - to je písnička, díky které Prada ovládla jarní sezónu - a pořádně si zatancuju :)




nebo prostě oh fuck it, im gonna have a party :)




a tohle s ničím moc nesouvisí, ale líbí se mi to:
...a přeletěli do Sihanoukville v Kambodži, protože to místo místo má báječnou pláž a atmosféru jako Thajsko před dvaceti lety. Byla z toho romance jak ve filmu, a šťastný je každý, kdo takovou romanci zažije, protože pouze láska člověku dovolí zapomenout na všechny marné starosti, nabídne mu luxus žít jen tím, co je právě teď, cítit vítr na tvářích, smát se všemu, co vám připadne směšné, tulit se k někomu a cítit jeho teplo, ale především - dokáže dát ten pocit, že žijete, nechá vás být šťastné jen s tím pocitem, že proste jste.

Poslední víkend v ČR v roce 2011 jsem si užila maximálně. V pátek na chatě v Karlově, kde slavila Klára narozeniny, v sobotu na Rekreflámu, dneska lenoším a zítra už bude všechno jinak... mějte se krásně, další příspěvěk už bude ze států. ou jéé

tak...

To nejhorší (stěhování) mám za sebou - HURÁÁÁ... a užívám si představu, že minimálně rok a něco se nebudu muset stěhovat :)

Už mám i sbaleno, začínám v tom být fakt dobrá!
Protože mě čeká ještě náročnej program, než odjedu, musela jsem toho sbalit víc na různý příležitosti:
- kufr (21 kg): kde mám všechno... až na dárek pro Arise (kdyby vás něco kloudnýho napadlo, budu vám neskonale vděčná!)
- příručák: noťas, dokumenty, šperky, čtení do letadla, foťák atd.
- tašku na chatu, kam jedu v pátek + zásoby alkoholu :)
- tašku s věcma na sobotní ples

Zítra mě čeká očař a kupování brýlí, pekelně moc práce, rozlučka v práci a rozlučka s Fousáčkem a možná stěna, a pak ještě musím vyřídit zdravotní pojišťovnu a materiál na projekt a nějaký překlady a milion dalších věcí. Nestíííhááám a fakt si moc vážím každé pomoci, ještěže vás mám, děkuju, budete mi chybět (fňuk)... ;-)


Jinak, podle všech předpokladů, by se mi tam prej mělo líbit... jsem už vlastně taková Američanka :))
- jsem nekuřačka,
- skoro nepiju alkohol,
- piju kafe bez kofeinu - špaldové kafe s cikorkou mi bude fakt chybět :(,
- můj oblíbenej hrnek je ze Starbucks,
- "narodila jsem se s úsměvem na tváři",
- nemám ráda obnažování na veřejnosti,
- nedělá mi problém nechat děti, aby si dělaly úplně, co chcou,
- fastfood je můj druhej domov, a
- ani nemám potřebu řídit moc rychle :)

za týden už budu vědět víc...
tak zatím a keep smiling ;-)

Hi!

Začátek nové cesty... je to tady!

Dlouho jsem zvažovala možnosti, kam se podívat tentokrát a řekla jsem si, že bych nechtěla jenom utrácet a dovolenkovat, ale taky pracovat, studovat a doopravdy poznat život v cizí zemi. Nejvstřícnější se v tomto směru nakonec ukázala Amerika a tak jsem se přes Student Agency přihlásila do au-pair programu, a pak už šlo všechno hoooodně rychle. A 21. března v 6.00 hod. odlítám z Prahy přes Frankfurt na rok do USA. Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit.

Formuláře, reference, lékařská zpráva, fotky, video, pohovory, psychotesty a po schválení přišla fáze "matching" neboli výběr rodiny. Během dvou týdnů jsem měla asi osm pohovorů s rodinama z různých koutů USA a nakonec jsem se rozhodla pro svobodného otce se dvěma dětma, Lucasem (6 let) a Meghan (5 let)... v tuto chvíli už je téměř všechno připravené. Mám vízum, letenku a už jsem skoro přestěhovaná a přede mnou je poslední týden...

Tak to je jen na začátek, abyste byli v obraze :)

Ještě bych chtěla poděkovat Renče a Filípkovi, Daně a Matýskovi, Libě, Pavlovi, Anetě, Veronice, mojí sestřičce a Honzovi za pomoc a za podporu a taky rodičům, vím, že to je pro ně hodně těžký.